S nadporučíkem ve výslužbě Robertem Chudým (33) o lásce k armádě, krásném Afghánistánu a o tom, že život i zranění jsou darem od Boha

"Poradíte mi prosím, kde mám v Praze bezpečně zaparkovat? Povezu totiž v autě svoji bionickou ruku," ptal se mě nadporučík Robert Chudý, když jsme si sjednávali rozhovor. Během doby, co dělám novinařinu, jsem zažila už leccos, ale tato otázka mě zaskočila. Řekla jsem, že mu jeho bionickou ruku ráda pohlídám. Abyste rozuměli - Robert přišel během mise v Afghánistánu o levou ruku a nohu, když vozidlo, v němž jel s dalšímivojáky, najelo na minu. Přesto svůj život nevzdal - pracuje dál pro armádu a pozitivní energie má na rozdávání.


LN Kdy jste si uvědomil, že chcete pracovat v armádě?

To vím na den přesně. Bylo to 4. října 2000, kdy jsem nastoupil na základní vojenskou službu do Prostějova. To byl bez nadsázky nejlepší rok mého života. Sloužil jsem u 114. střediska průzkumu a elektronického boje. Na tomto útvaru se školili budoucí průzkumníci a výsadkáři.

LN Jesli tohle čtou muži, co jsou šťastní, že povinná vojenská služba byla zrušena, asi nechápou, o čem mluvíte. Co vás na vojně tolik bavilo?

Práce s lidmi, pravé přátelství, týmový duch, disciplína. Byl jsem hrdý na to, že mohu udělat něco pro stát, byla to pro mě čest. Já jsem dokonce žádal o prodloužení vojny. V době, kdy nikdo na vojnu nechtěl! (směje se) Vojnu mi ale neprodloužili.

LN Jak jste to nesl?

Když jsem odcházel z vojny, brečel jsem. Rodina ale nechtěla, abych se stal vojákem z povolání, tak jsem si našel jinou práci - dělal jsem v závodě na granule pro psy. Vydržel jsem to necelého půl roku. Na jaře 2002 jsem se stal policejnním inspektorem v Brně, což bylo mému srdci bližší než dělat granule.

LN Jenže vojákem z povolání jste se nakonec stal. Jak se to seběhlo?

Ozval se mi můj bývalý velitel čety a nabídl mi, abych se stal vojákem z povolání. Byl jsem šťastný, když mě armáda povolala zpátky. Na začátku roku 2003 jsem přišel do Prostějova jako velitel čety hloubkového a vojskového průzkumu a od 1. prosince 2003 do 30. listopadu 2008 jsem byl příslušníkem 102. průzkumného praporu genrála Palečka, kde jsem zastával funkci velitele 2. průzkumné čety lehké průzkumné roty.

LN A pak už následovala mise v Afghánistánu, ze které jste se málem nevrátil.

Ano. V únoru 2008 jsem odjel plnit úkoly na vojenskou misi ISAF prvního kontingentu Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar v Afghánistánu, na základně FOB Shank. Při návratu z prostoru plnění operačního úkolu dne 30. dubna 2008 najelo naše vozidlo na improvizované výbušné zařízení (mina - pozn. red.). Odnesl to hlavně předek vozidla. Náš řidič Radim měl tak těžká poranění, že zemřel na místě. Kluci, co seděli za námi, byli zraněni lehce, já jsem přišel o levou nohu a levou ruku. Měl jsem i vážná vnitřní zranění. Kolegové - vojáci z patroly se zachovali perfektně. Poskytli mi okamžitou první pomoc, do čtyřiceti minut přiletěl vrtulník. Během transportu mi museli naříznout hrdlo a zavést mi do něj tracheální trubici, abych mohl dýchat. Celou dobu jsem byl při vědomí, než mě utlumili morfinem.

LN Přemýšlel jste nad tím, proč se to stalo právě vám? Vždyť vaše auto jelo v koloně několika aut, a na minu jste najeli jen vy. Byla to podle vás nešťastná náhoda?

Já na náhody nevěřím. To, co se stalo, se mělo stát a mě to více přiblížilo k Bohu. Bůh mne ze své milosti zachránil. Tato zkušenost mi reálně pomohla od hříchu, Hospodin mi daroval nový život. Neříkám, že bych předtím nějak výrazně „zlobil“, ale ve světle Boží pravdy jsem poznal, že každý z nás je hříšný. Ten největší hřích je, když člověk žije bez Boha. Ďábel ví, jak nás dostat, když nás odvádí od Hospodina. Každý z nás má dar svobodné vůle se rozhodnout, kterou cestu bude následovat - buď budeš následovat Boží cesty a budeš oslaven v životě věčném, nebo se nechá zmást tím zlým a bude navěky zatracen. Zachránil mě ze své milosrdné moci sám veliký Bůh. To není jen tak.

LN Dostal jste se do péče špičkových lékařů v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. Podle nich ale byla vaše šance na přežití zhruba tak desetiprocentní.

Ano, bylo to tak. Měsíc jsem byl v umělém spánku... Kdybyste se mě zeptala, jakým zázrakem jsem tedy přežil, odpověděl bych vám, že jsem přesvědčen, že jsem přežil díky Bohu, vlastní silné vůli
k životu, modlitbám pravých křesťanů a své rodině a úžasné profesionalitě lékařů, kteří mě vrátili do fyzického života po několika desítkách operací. Lékaři museli bojovat s velice agresivní tzv. plynatou snětí, až v německém Ramsteinu sehnali antibiotika, která mi na to nakonec zabrala.

LN Máte noční můry? Vrací se vám okamžik, kdy jste najeli na minu? A našel jste sílu vrátit se do Afghánistánu?

Noční můry rozhodně nemám. Nacítím žádnou hořkost vůči Afghánistánu a jeho lidem. Vždycky, když tam s ministrem obrany nebo náčelníkem generálního štábu přiletím – a za to jim moc děkuji, že mě tam berou –, cítím se tam velice dobře, je to nádherná země.

LN Působíte velice vyrovnaným, smířeným a optimistickým dojmem. Přesto se mi nechce věřit, že jste si nikdy nepoložil otázku: proč právě já?

Ne, takovou otázku jsem si opravdu nepřipustil. Naopak, tím, že mi Bůh daroval nový život a ukázal mi, že mám na tomto světě ještě důležité poslání, jsem šťastný. Přál bych si, abychom se všichni zaměřili na boj proti zlu, hříchu, korupci a prospěchářství. Je zde určité varování od Boha, abychom co nejdříve zastavili všudypřítomný hřích, nebo v něm zemřeme! Věřím, že by se mi podařilo dát dohromady početnou skupinu lidí, Čechů, kteří by dokázali pozdvihnout a uzdravit tento národ, aby se stal duchovně zdravý a právem hrdý na svého lva. Pozor, nemyslím tím nějaký nacionalismus! Věřím, že my Češi na to máme, abychom byli světlem světa, jako Izrael – viděl jsem to například v průběhu naší mise. Češi jsou prostě výborní, naprosto srovnatelní v plnění úkolů v porovnání s tak vybavenou armádou, jako je ta americká.

LN Přes svůj handicap pracujete, i když byste nemusel. Proč?

Já jsem šťastný, že mohu pracovat. Náčelník generálního štábu a ministr obrany mi vytvořili podmínky, aby válečný veterán, plně invalidní člověk mohl i nadále setrvat v armádě jako občanský zaměstnanec. Dostal jsem možnost pracovat jako instruktor CSAR (zkratka pro Combat Search and Rescue: bojovat, hledat, zachránit - pozn. red.) a záchrany na Oddělení výsadkové přípravy a SAR (Search and Rescue - pozn. red.) na velitelství výcviku Vojenské akademie ve Vyškově. Provádíme školení létajícího personálu v přežití a záchraně, který dnes plní úkoly ve vojenské zahraniční misi v Afghánistánu.

LN Baví vás to?

Baví mě to, ale vidím vyšší Olymp – chtěl bych se spolupodílet na tvorbě nové vize našeho státu i naší armády. Třeba na ministerstvu obrany. Ale chtěl bych zdůraznit, že rozhodně neprahnu po moci a po penězích, bral bych to jako svoji povinnost, službu Bohu a tomuto státu. Myslím si, že bych mohl být srdečným a progresivním přínosem.

LN Necítíte hořkost, že už nikdy nebudete zcela zdráv?

Necítím žádnou hořkost kvůli tomu, co se mi stalo, ani kvůli tomu, že jsem invalida. Proč bych měl? I se svým postižením jsem plně samostatná jednotka. Musím být sice opatrnější a neustále cvičit, rehabilitovat, ale dokážu všechno, co zdravý člověk.

LN Vážně všechno?

Ano. Řídím auto, plavu, rybařím, chci se zúčastnit paralympijského sportu – rád bych zkusil vrh koulí a hod diskem. Levou rukou (amputovanou, z níž mu zbyl jen pahýl – pozn. red.) zdvihám i šedesát kilo na kladce, jsem hodně silný. Snažím se dělat hodně věcí sám. V životě se mi to bude hodit, nemůžu být na někom závislý. Těším se na novou protézu, která mi umožní i běhat.

LN Ten váš optimismus je až nepochopitelný. Copak opravdu nikdy nemáte deprese, nepřepadá vás strach z budoucnosti jako téměř každého z nás?

Přiznávám, že někdy mě práce dost pohlcuje, hlavně když musím dělat vícero věcí najednou, což má za následek, že mám nepříjemnou náladu. Prostě klasický workoholik. V takových případech nalézám odpočinek v kontaktu se svým Pánem a ztišení se před ním. Věřím že s vírou v Hospodina a s pozitivním přístupem se dá zvládnout cokoliv, jak je psáno: " Nic není nemožné tomu, kdo věří".

zdroj : Lidové noviny 12.6. 2010 Monika Mudranincová