Když mi bylo asi 2 roky, opustil nás první otec, v mých 19 letech se mamka rozvedla podruhé. Celou dobu jsem strádal přijetím a pochopením. Žil jsem ve vzpouře vůči rodičům, neboť se často hádali a každý z nich se mě snažil přetáhnout na svou stranu a přesvědčit o své pravdě. Když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, došlo to tak daleko, že jsem odešel k jiné rodině na statek, kde jsem o víkendu pracoval. To co mi dávalo sílu žít, byla touha po přijetí od člověka. Toto přijetí jsem však hledal v lidech, kteří mě často odmítli. V mém srdci rostla nenávist z odmítání a pohrdání mou osobou. Byly chvíle, kdy jsem dělal to, co jsem vlastně dělat nechtěl. Když jsem přemýšlel nad životem, věděl jsem, že Bůh asi je, protože každý systém a řád má svého tvůrce. Mnohokrát jsem ve svém srdci přemýšlel o spravedlnosti a právu. Chtěl jsem být například policistou, který bude beze strachu zastávat právo, proti těm kdo druhým ubližují, ale kladl jsem si otázku: „ Kde je hranice, toho kdy je člověk dobrý a kdy špatný? A je zákon dokonalý? Mohu říci o prostitutce, že je špatný člověk, když ve svém životě nepoznala nic jiného než odmítání a třeba i zneužívání ve vlastní rodině? A kdo je ten dobrý člověk? A kdo jsem já, abych to správně posoudil, když každý má svůj žebříček hodnot? Je dobrý člověk ten, který nedělá "nic" zlého? A není to jenom milost, že nemusel zažít to, co člověk kterého odmítám?

Nebyl jsem schopen najít odpověď na otázku toho, jaká je definice dobrého člověka. Nevěděl jsem tehdy, že Bůh na mě takhle pracuje, aby se mi mohl dát jednou poznat. Když jsem byl v druhém ročníku vysoké školy, chodil jsem do třídy s kamarádem z Laosu. Když jsem přišel k němu, viděl jsem, že u sebe má nějaké knížky. A tak jsem si je půjčil, abych si přečetl, to co ten Bůh říká. Když jsem četl slovo Boží, oslovovalo mě to a měl jsem spoustu stejných názorů. Tehdy se konaly evangelizace a křesťané oslovovali na ubytovně studenty. Když přišli i ke mně, řekl jsem, že vím, že Bůh je. Neřekli nic víc, než že mě Bůh miluje. Po chvíli jsem se však neudržel a dotčen Boží přítomností jsem zaplakal. Křesťané mě pozvali v neděli do shromáždění a já jsem začal vnímat kolem sebe lidi, kteří mají v sobě světlo, něco co lidi bez Boha nemají. Po shromáždění mě pozvali na čaj a zeptali se mně, zda chci přijmout Pána Ježíše za svého Pána a spasitele. Ukázali mi slovo v písmu, kde bylo psáno: "Vyznáš-li ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen (zachráněn)“. Tehdy jsem řekl: "Pane Ježíši, nemám ti co dát, jenom nenávist, ale staň se mým Pánem a spasitelem. Na druhý den jsem vstal a věděl jsem, že už nejsem sám. Bůh mi dal svého Ducha svatého a bylo to jako by mě někdo z království temnoty přenesl do království světla. Změna byla tak radikální, že jsem se odhlásil z karate, neboť jsem nedokázal bojovat. Byl jsem tak plný Boží milosti, že jsem si to nemohl nechat pro sebe, a tak jsem začal lidem svědčit o tom, co Bůh pro mě udělal. Skrze bibli mi Bůh také odpověděl na moje otázky: „Není totiž rozdílu, všichni zhřešili a jsou daleko od slávy Boží“, ohledně toho, že jsem dělal to, co jsem dělat nechtěl, mi Bůh také odpověděl: že je to hřích, který člověka ovládá a také jaké je z toho všeho východisko, Lukáš 4:18  `Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, 19  abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.´
Jan 3:16 "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. Od té chvíle tj. únor 1992, mě Pán Ježíš mocí Ducha svatého hodně proměnil a proměňuje. Koho totiž Pán miluje, toho přísně vychovává a trestá každého, koho přijímá za Syna.

V současnosti navštěvuji Křesťanské společenství ADULÁM v Uničově.